ÚVODEM

„Tak co myslíš, Jiří, neudělali jsme hloupost, že jsme začali revui vydávat?“
Jiří Karásek ze Lvovic, Vzpomínky na počátky Moderní revue

Osmého října 1894 vyšlo v Praze první číslo měsíčníku Moderní revue. Jeho zakladatelé a hlavní protagonisté, Arnošt Procházka a Jiří Karásek ze Lvovic, chtěli vytvořit prostor pro nastupující generaci, časopis, který se měl stát „výrazem mla­dého hnutí v české literatuře „. Moderní revue si za svůj hlavní úkol stanovila „předvá­děti autory svrchovaně vyhrazené a umělecké, především u nás neznámé“, sama sebe chápala jako časopis „zcela moderní a svrchovaně umělecký“.

I přes Procházkovy pochybnosti, jak je později ve svých vzpomínkách zachytil Karásek ze Lvovic, byla revue až do vzniku Volných směrů v podstatě jediným názorově vyhraněným časopisem, který byl s „ mladými“ přímo spojován. Opod­statněnost revue viděl i Otokar Březina, který v její knihovně vydal své první sbír­ky. Je s ní spojeno i básnické, kritické a výtvarné dílo Karla Hlaváčka, stejně jako ra ná tvorba S. K . Neumanna. Své místo zde nalezl po přelomu století i mladý Miloš M arten, který se záhy stal vyhraněnou kritickou osobností, uznávanou i mimo okruh Revue. S časopisem jsou spojena také jména Viktora Dyka a Arthura Breiského objevují se zde Rudolf Medek, Jarmil Krecar, Bohuslav Reynek a mnozí další.

Moderní revue věnovala velkou pozornost i překladové literatuře: právě zde se po prvé objevila díla Friedricha Nietzsche, Oscara Wilda, Alfreda Jarryho, kteří pat­řil i vedle J. -K . Huysmanse, Josephina Péladana, Stanislawa Przybyszewského či Remyho de Gourmont k profilujícím autoritám. Od třetího svazku se v Revui již pravidelně objevoval i výtvarný doprovod. Moderní revue měla nepopiratelný po­díi na slavných pražských výstavách Augusta Rodina a Edvarda Muncha, reprodukovala díla Féliciena Ropse, Aubreyho Beardsleyho, Jamese Ensora, Félixe Vallotto­ a, do jejího okruhu patřili Jan Štursa a František Kobliha, své sympatie mnoho­krát vyjádřili i František Bílek, Émile Bernard, Zdeňka Braunerová či V. H. Brunner.

Vlastní prostor věnovala Revue i divadelní a hudební kritice, stejně jako otáz­kám společenským, sociálním a po první světové válce i čistě politickým. Moderní revue byla „kritická do krajnosti „, třicet let její existence je obdobím neustálého hledání ideálů, přehodnocování hodnot, dobou velkých vítězství i tragických omylů, vášnivých polemik a fatálních střetů. Jak ukázala i nedávno vydaná monografie Volných směrů (Prahl, Bydžovská), je revue-časopis ideálním prostředkem pro vytvoření komplexního pohledu, zachycuje nejen dílo samé, ale i atmosféru jeho vzniku ; okamžité reakce, novela, kresba či myšlenka jsou přirozeně zařazeny do konkrétního kontextu. Časopis dává možnost sledovat v koncentrované podobě nejrůznější názory i jejich vzájemné vazby a souvislosti. I Moderní revue prošla svýn konkrétním a nezaměnitelným vývojem, dorůstala z „extravagantního výstřed­ níka“ do pozic přísného strážce tradičních hodnot. Nebyla časopisem radikálních generačních výměn či zcela odlišných koncepcí a tváří. Její vývoj byl plynulý a s od­ stupem času i přirozený, vyvíjela se uvnitř, ze sebe, jakkoli okolní ruch pozorně sledovala. Kniha, kterou dnes čtenář otevírá, je prvním uceleným pokusem o zmapování místa Moderní revue v české kultuře v jejím zlomovém období na konci 19. a v první čtvrtině 20. století. Mnoho otázek a problémů, které na svých stránkách formulo­vala, má nadčasovou, a tím dnes také aktuální platnost.