Podrobné heslo Archivy - Moderní revue

Otakar Auředníček

23.7.2026 autor: Jana Sedláčková

Otakar Auředníček (1868–1945) je český právník, železniční úředník, básník, prozaik a překladatel.

Život a působení

Narodil se jako Otakar Ouředníček v Hrazených Ratajích. Vystudoval práva v Praze a většinu profesního života spojil se státními drahami: působil v Příbrami, Praze, Vídni, Terstu a po vzniku Československa v Hradci Králové. Literární tvorba tak vznikala souběžně s úřednickou kariérou a s dlouhodobou zkušeností několika měst habsburské monarchie.

Do literatury vstoupil básnickými sbírkami ještě před založením Moderní revue. Později psal novely, romány a překlady z francouzštiny a italštiny. Jeho prózy se často soustřeďují na milostné vztahy, společenskou reprezentaci, bohémské prostředí, módu a psychologii městských vrstev. Zemřel 1. června 1945 v Praze.

Dílo

Verše (1889)
Zpívající labutě (1891)
Malířské novely (1892)
Pseudokontesy a jiné novely (1894)
Intimní dramata (1895)
Královna loutek (1928)
Hry lásky (1928)
překlady Zoly, Maupassanta, Vergy, Feydeaua, Pierra Louÿse a dalších

Raná lyrika vychází z lumírovského parnasismu, hudebnosti verše a četby francouzské poezie. Motivy labutě, únavy, rafinované krásy a erotické melancholie předjímají část slovníku české dekadence, avšak bez radikálního programu Procházky a Karáska. Próza se posouvá k detailnímu popisu interiéru, oděvu a společenské role; pozdější knihy více využívají populární milostný román.

Význam a recepce

Auředníček bývá řazen k „predekadenci“: k autorům, kteří ještě vycházejí z Vrchlického generace, ale formulují pocit únavy, nestability a estetizované touhy před nástupem historické dekadence. Jeho dílo je nerovnoměrné a část pozdější produkce má komerčnější charakter, přesto je důležité pro pochopení plynulosti generační proměny.

Vztah k Moderní revui

Vztah k Moderní revui je předchůdný, recepční a částečně polemický. Auředníček nebyl programovým členem okruhu a jeho první sbírky vyšly před založením časopisu. Arnošt Procházka však roku 1894 ještě v Literárních listech reagoval na Pseudokontesy a jiné novely, tedy právě v období bezprostředně před vznikem revue. Auředníček proto představuje autora, na němž se nová kritika učila vymezovat vlastní pojem dekadence.

Související osobnosti

Prameny a další literatura

Redakční poznámka

Jméno bylo převzato z abecedního rejstříku monografie o Moderní revui. Čísla stran z OCR rejstříku nejsou používána jako důkaz. Přítomnost jména v rejstříku sama o sobě neznamená přímou spolupráci s časopisem; vztah je proto podle dostupných dokladů rozlišen jako přímý, ediční, recepční, tematický, polemický nebo retrospektivní.

Aristotelés

23.7.2026 autor: Jana Sedláčková

Aristotelés (384–322 př. n. l.) je starořecký filosof, přírodovědec a zakladatelská osobnost evropské logiky, etiky a poetiky.

Život a působení

Narodil se ve Stageiře a jako mladý muž vstoupil do Platónovy Akademie v Athénách. Po Platónově smrti působil na několika místech, stal se učitelem Alexandra Makedonského a později založil v Athénách vlastní školu, Lykeion. Jeho žáci spojovali přednášky, sběr materiálu a systematické zkoumání přírody, politiky i umění.

Dochovaný korpus tvoří převážně školní traktáty a přednáškové texty. Aristotelés usiloval o přesné vymezení pojmů a příčin, ale nebyl jen abstraktním systematikem: shromažďoval empirické poznatky o živočiších, ústavách, řečnictví a divadle.

Dílo

Metafyzika
Etika Níkomachova
Politika
O duši
Fyzika
Rétorika
Poetika
logické spisy souhrnně označované jako Organon

Pro literární teorii je nejdůležitější Poetika. Tragédii vykládá prostřednictvím jednání, děje, charakteru, rozpoznání, obratu a katarze. Pozdější klasicismus z Aristotela odvozoval normy, část těchto pravidel však vznikla až v novověkých komentářích. Aristotelův vlastní text je spíše analytický: ptá se, jak dílo působí a jak jsou jeho části uspořádány.

Význam a recepce

Aristotelés ovlivnil islámskou, židovskou i křesťanskou filosofii, středověkou scholastiku, renesanční teorii umění a moderní vědu. Jeho autorita byla opakovaně napadána a znovu interpretována. Právě tato dlouhá recepce z něj činí nejen historického filosofa, ale trvalý referenční bod evropské kultury.

Vztah k Moderní revui

Vztah k Moderní revui je teoretický a polemický. Modernisté se vymezovali proti školskému normativismu a proti představě, že umění musí plnit předem daná pravidla. Současně však používali pojmy formy, tragédie, nápodoby a účinku, jejichž dějiny vedou k Aristotelovi. Jméno v rejstříku proto pravděpodobně odkazuje na estetickou argumentaci, nikoli na „spolupráci“ s časopisem.

Související osobnosti

Prameny a další literatura

Redakční poznámka

Alexandr Archipenko

23.7.2026 autor: Jana Sedláčková

Alexandr Archipenko (1887–1964) je ukrajinsko-americký sochař, pedagog a průkopník kubistického sochařství.

Život a působení

Narodil se v Kyjevě a studoval na tamní umělecké škole. Roku 1908 odešel do Paříže, kde se pohyboval v prostředí La Ruche a setkal se s kubismem, futurismem i mezinárodní avantgardou. Po první světové válce působil v Berlíně a roku 1923 se usadil ve Spojených státech.

Vedle vlastní tvorby zakládal školy a vyučoval. Jeho pedagogická činnost pomohla přenést evropské avantgardní principy do amerického prostředí. Archipenko experimentoval také s pohyblivým a světelným obrazem, například v projektu Archipentura.

Dílo

Walking Woman
Woman Combing Her Hair
Medrano II
Boxers
polychromované reliéfy a sculpto-peintures
experimentální pohyblivý obraz Archipentura

Jeho zásadním objevem bylo použití prázdna jako aktivního sochařského prvku. Otvor, konkávní plocha nebo chybějící část těla neznačí nedokončenost, ale vytváří tvar stejně silně jako hmota. Archipenko rozkládal figuru na rytmus objemů a spojoval sochu s barvou, reliéfem a malířskou plochou.

Význam a recepce

Patří k zakladatelům moderní plastiky vedle Brancusiho a futuristů. Jeho práce měla velký vliv na sochařství 20. století, přesto byla někdy zastíněna slavnějšími pařížskými kubisty. Současná recepce zdůrazňuje také jeho ukrajinský původ a mezinárodní migrační dráhu.

Vztah k Moderní revui

Vztah k Moderní revui je retrospektivní a výtvarněhistorický. Archipenko představuje radikální fázi moderního umění, která následovala po symbolismu a secesi. Rejstřík monografie jej pravděpodobně zařazuje do výkladu proměny výtvarné moderny; přímá reprodukce nebo spolupráce s revuí musí být doložena soupisem výtvarníků, nikoli pouze jeho jménem.

Související osobnosti

Prameny a další literatura

Redakční poznámka

Michail Petrovič Arcybašev

23.7.2026 autor: Jana Sedláčková

Michail Petrovič Arcybašev (1878–1927) je ruský prozaik, dramatik, publicista a exulant.

Život a působení

Narodil se v Charkovské gubernii a původně studoval výtvarné umění. Do literatury vstoupil povídkami a romány, které zachycovaly psychický rozklad, násilí, sexualitu a generační deziluzi. Největší proslulost mu přinesl román Sanin, psaný před revolucí roku 1905 a vydaný v úplné podobě roku 1907.

Arcybašev odmítl bolševický režim a roku 1923 odešel do Polska. Ve Varšavě vedl protisovětskou publicistiku a podílel se na emigrantském tisku. Zemřel roku 1927. Jeho syn Boris se později stal významným americkým ilustrátorem.

Dílo

Sanin
Dělník Ševyrev
U poslední čáry
povídky Jitřní stíny a Hrůza
Lidská vlna
dramata a protibolševická publicistika

Arcybaševovi hrdinové odmítají tradiční morálku, ideál oběti i revoluční kázeň. Sanin prosazuje tělesnost a okamžitý život, ale román nelze číst jen jako autorův manifest: vedle provokace obsahuje generační portrét, konflikty touhy, násilí a odpovědnosti. V jiných prózách se soustřeďuje na sebevraždu, teror a psychologický tlak moderní společnosti.

Význam a recepce

Saninismus se stal dobovým pojmem a vyvolal zákazy i polemiky. Autor byl někdy označován za zjednodušeného Nietzscheho nebo pornografa, jeho evropský úspěch však ukazuje, jak silně počátek 20. století zaměstnávala krize sexuální a náboženské morálky.

Vztah k Moderní revui

Vztah je překladový a edičně doložitelný v širším okruhu. Roku 1908 vydala Kamilla Neumannová v edici Knihy dobrých autorů Arcybaševovy prózy Jitřní stíny a Hrůza. Tato edice nebyla totožná s Moderní revuí, ale personálně a esteticky patřila k blízkému modernistickému prostředí. Heslo tak může popsat konkrétní české zprostředkování, aniž by autorovi připisovalo členství v redakci.

Související osobnosti

Prameny a další literatura

Redakční poznámka

Jakub Arbes

23.7.2026 autor: Jana Sedláčková

Jakub Arbes (1840–1914) je český prozaik, novinář, kritik a tvůrce žánru romaneta.

Život a působení

Narodil se na Smíchově a studoval technické obory, které ovlivnily jeho celoživotní zájem o vědu a racionální vysvětlení. Působil v redakci Národních listů, dostával se do konfliktů s cenzurou a za politickou publicistiku byl vězněn. Vedle beletrie psal portréty umělců, divadelní kritiky a sociální studie.

Arbesova pražská zkušenost zahrnovala průmyslové předměstí, redakční provoz, vězení, divadlo i noční město. Tyto vrstvy se promítly do próz, v nichž tajemství není únikem od moderní reality, ale metodou jejího zkoumání.

Dílo

Svatý Xaverius
Newtonův mozek
Ukřižovaná
Ďábel na skřipci
Šílený Job
romány Kandidáti existence a Moderní upíři
literární a divadelní portréty

Romaneto je rozsáhlejší próza založená na záhadě, napětí a zdánlivě nadpřirozeném jevu, který nakonec získá racionální nebo vědecký výklad. Arbes tím spojuje romantickou fantastiku s pozitivismem. Výsledné rozuzlení však často neodstraňuje úzkost: ukazuje, že moderní věda sama může být zdrojem děsu, manipulace a odcizení.

Význam a recepce

Arbes je považován za předchůdce české fantastické, detektivní a vědeckofantastické prózy. Jeho sociální romány bývaly hodnoceny méně vysoko než romaneta, dnes však pomáhají pochopit radikalismus, otázku práce a městskou modernizaci 19. století.

Vztah k Moderní revui

Vztah k Moderní revui je generačně předchůdný a kritický. Arbes nepatřil k jejím zakladatelům, ale vytvořil českou tradici městské temnoty, výjimečného individua, erotického tajemství a fantastického obrazu, na niž mohla dekadentní próza navazovat. Současně se od ní lišil důrazem na racionální vysvětlení a sociální otázku. Jeho přítomnost v rejstříku je proto významná pro genealogii, nikoli jako doklad členství v redakci.

Související osobnosti

Prameny a další literatura

Redakční poznámka

Louis Aragon

23.7.2026 autor: Jana Sedláčková

Louis Aragon (1897–1982) je francouzský básník, prozaik, esejista, novinář a politicky angažovaný intelektuál.

Život a působení

Narodil se v Paříži a kvůli utajovaným rodinným poměrům vyrůstal v nejasnosti o vlastní identitě. Studoval medicínu a za první světové války sloužil jako vojenský lékař. Po válce se s André Bretonem a Philippem Soupaultem podílel na dadaistických akcích a vzniku surrealismu.

Ve druhé polovině dvacátých let se přiblížil Francouzské komunistické straně a roku 1927 do ní vstoupil. Jeho literární i politická dráha pak byla spojena s komunismem, antifašismem, odbojem, ale také s obhajobou stranické linie a dlouhým mlčením k některým zločinům sovětského režimu. Zásadní osobní a tvůrčí partnerkou byla Elsa Trioletová.

Dílo

Feu de joie (1920)
Anicet ou le Panorama (1921)
Pařížský venkovan (1926)
Une vague de rêves (1924)
románový cyklus Skutečný svět
Aurélien (1944)
odbojová poezie a milostné básně Else Trioletové

Raný Aragon rozkládá běžnou logiku města a proměňuje pasáž, kavárnu nebo výkladní skříň v moderní mýtus. Jeho próza spojuje automatismus, esej, lyrickou vizi a ironii. Pozdější realistické romány zachovávají cit pro montáž a mnohost hlasů, ale podřizují jej sociální a historické analýze. Poezie po třicátých letech rozvíjí tradičnější formy, zpěvnost a politický apel.

Význam a recepce

Aragonovo dílo je neoddělitelné od sporu o vztah avantgardy a politiky. Byl mimořádně vlivným básníkem a organizátorem, zároveň představuje problematický model spisovatele věrného straně. Současné čtení oceňuje literární proměnlivost a současně kriticky hodnotí ideologické kompromisy.

Vztah k Moderní revui

Vztah je retrospektivní a generačně vzdálený. Aragon byl dítětem v době založení Moderní revue a jeho surrealistická tvorba se rozvinula až po první světové válce. V rejstříku monografie proto pravděpodobně slouží ke srovnání nebo k vyznačení pokračování evropské moderny. Neexistuje důvod označovat jej za autora původního okruhu revue.

Související osobnosti

Prameny a další literatura

Redakční poznámka

Apollonius Sidonius

23.7.2026 autor: Jana Sedláčková

Apollonius Sidonius (asi 430–489) je galsko-římský aristokrat, básník, autor dopisů a biskup v Clermontu.

Život a působení

Gaius Sollius Modestus Apollinaris Sidonius pocházel z významné senátorské rodiny v Galii. Byl spojen s císařským dvorem, zastával veřejné funkce a pro císaře skládal oslavné básně. Později se stal biskupem v Clermontu a podílel se na politickém i duchovním vedení oblasti v době postupující vizigótské moci.

Jeho život probíhal během rozpadu západořímských institucí. Sidonius však sám sebe nechápal jako pasivního svědka „pádu“: udržoval aristokratické sítě, kulturu klasického vzdělání a křesťanskou správu. Dopisy ukazují, jak se římská elita přizpůsobovala novým mocenským poměrům.

Dílo

devět knih dopisů
básnické panegyriky císařům
příležitostné básně Carmina
portréty galsko-římské aristokracie a kulturních sítí 5. století

Sidoniův styl je mimořádně učený, zdobený a plný mytologických, historických a literárních narážek. Pro moderního čtenáře může působit přetíženě; právě tato rafinovanost však byla znakem kulturní identity pozdně antické elity. Dopisy kombinují společenskou reprezentaci s konkrétními informacemi o cestování, vilách, knihách, přátelích a politických krizích.

Význam a recepce

Historikové jej využívají jako jeden z klíčových pramenů k Galii 5. století. Literární badatelé zároveň upozorňují, že jeho dopisy nejsou průhledným dokumentem, ale pečlivě komponovaným obrazem autora a jeho vrstvy.

Vztah k Moderní revui

Vztah k Moderní revui je tematický a kulturněhistorický. Fin-de-siècle dekadence často hledala analogie v pozdním Římě: v kultivovanosti, vědomí civilizačního zlomu a přebujelé stylistické formě. Sidonius mohl fungovat jako historická autorita i jako estetický model autora „na konci epochy“. Přímé publikování v revue není doloženo.

Související osobnosti

Prameny a další literatura

Redakční poznámka

Guillaume Apollinaire

23.7.2026 autor: Jana Sedláčková

Guillaume Apollinaire (1880–1918) je francouzský básník, prozaik, dramatik a kritik výtvarného umění.

Život a působení

Narodil se v Římě jako Wilhelm Albert Włodzimierz Apolinary Kostrowicki a vyrůstal v mnohonárodním prostředí. V Paříži se pohyboval mezi básníky, malíři, nakladateli a galeristy. Jeho životopis zahrnuje práci bankovního úředníka a vychovatele, cestu do Německa, vztahy s umělkyněmi i krátké uvěznění při vyšetřování krádeže Mony Lisy.

Za první světové války se přihlásil do francouzské armády, získal občanství a byl zraněn do hlavy. Zemřel v listopadu 1918 během pandemie chřipky. Jeho dílo vznikalo v okamžiku přechodu od symbolismu a secesní kultury k avantgardě, kubismu a novému obrazu technické civilizace.

Dílo

Alkoholy (1913)
Kaligramy (1918)
Pásmo
Bestiář aneb Orfeův průvod
Zahnívající kouzelník
drama Prsy Tirésiovy
Kubističtí malíři
umělecké kritiky a časopis Les Soirées de Paris

Apollinaire spojuje starou legendu, milostnou paměť, městskou ulici, reklamní nápis, vlak a letadlo v jediném proudu. Odstranění interpunkce v Alkoholech otevírá verš víceznačnému rytmu; kaligram není pouhá dekorace, ale pokus propojit čtení, obraz a prostor stránky. V kritice dokázal rychle pojmenovat nové tendence a veřejně hájit umělce, kteří ještě neměli pevné místo v institucích.

Význam a recepce

Stal se jednou ze zakladatelských postav evropské avantgardy. Pojem „surrealismus“, který použil před vznikem Bretonova hnutí, získal později nový programový obsah. Jeho poezie ovlivnila český poetismus, typografii i montážní princip moderního umění.

Vztah k Moderní revui

Vztah k Moderní revui je převážně retrospektivní a přechodový. Apollinaire nepatří k zakladatelské generaci české dekadence; jeho vrcholné dílo vzniká v době, kdy se evropská moderna mění v avantgardu. V encyklopedii je důležitý jako hranice: zachovává symbolistní kult obraznosti, ale spojuje jej s kubismem, typografií a technickým světem, k nimž byla pozdní Moderní revue zdrženlivější.

Související osobnosti

Prameny a další literatura

Redakční poznámka

Innokentij Fjodorovič Anněnskij

23.7.2026 autor: Jana Sedláčková

Innokentij Fjodorovič Anněnskij (1855–1909) je ruský básník, klasický filolog, překladatel, dramatik a kritik.

Život a působení

Narodil se v Omsku a většinu profesního života strávil jako pedagog a ředitel gymnázií. Důkladná znalost řecké a latinské literatury formovala jeho překladatelskou i básnickou práci. Překládal zejména Euripidovy tragédie a psal vlastní dramata inspirovaná antickými mýty.

Jako básník dlouho nevystupoval pod vlastním jménem. Sbírku Tiché písně vydal roku 1904 pod pseudonymem Nik. T-o; zásadní Cypřišová skříňka vyšla až posmrtně. Anněnskij proto získal plný vliv teprve u mladší generace, zejména u akméistů.

Dílo

Tiché písně (1904)
Cypřišová skříňka (posmrtně 1910)
překlady Euripidových tragédií
tragédie Melanippa-filosofka a Král Ixión
kritické eseje Knihy odrazů

Jeho poezie je založena na náznaku, zvukové jemnosti a překvapivém významu obyčejných předmětů. Hodiny, vůně, mlha nebo drobný interiér se mění v ohniska úzkosti a nenaplněné touhy. Na rozdíl od monumentálního symbolismu pracuje Anněnskij s přerušenou větou, civilním detailem a vědomím nedostatečnosti jazyka.

Význam a recepce

Ovlivnil Achmatovovou, Gumiljova, Mandelštama a další básníky stříbrného věku. Moderní kritika zdůrazňuje spojení filologické erudice s mimořádně osobní lyrikou a také jeho roli přechodové postavy mezi symbolismem a akméismem.

Vztah k Moderní revui

Vztah k Moderní revui je recepční a srovnávací. Anněnskij zosobňuje ruskou variantu pozdního symbolismu, jejíž témata – samota, únava, hudebnost, kulturní paměť a nová antika – byla blízká zájmům české revue. Přímý překlad v časopise je nutné doložit bibliograficky; nelze jej vyvozovat pouze z rejstříku.

Související osobnosti

Prameny a další literatura

Redakční poznámka

Leonid Andrejev

23.7.2026 autor: Jana Sedláčková

Leonid Andrejev (1871–1919) je ruský prozaik, dramatik, publicista a průkopník expresionistické obraznosti.

Život a působení

Narodil se v Orlu a vystudoval práva, ale brzy přešel k novinářství a literatuře. Zpočátku byl spojován s Maximem Gorkým a realistickým prostředím, jeho próza se však rychle proměnila v psychologicky vyhrocené podobenství. Andrejev reagoval na revoluci roku 1905, státní násilí, válku i krizi náboženské víry.

Po roce 1917 odmítl bolševickou revoluci. Zůstal v domě na území, které se po změně hranic ocitlo ve Finsku, a poslední léta věnoval protibolševické publicistice. Zemřel roku 1919. Jeho životní dráha tak spojuje vrchol předrevoluční ruské moderny s politickým rozpadem světa, v němž vznikala.

Dílo

Rudý smích
Povídka o sedmi oběšených
Jidáš Iškariotský
Život člověka
Ten, který dostává políčky
Černé masky
povídky o šílenství, smrti, revoluci a válce

Andrejev často začíná realistickou situací, kterou postupně deformuje do existenciálního a expresionistického obrazu. Opakování, kontrast světla a tmy, anonymní prostor a krajní psychické stavy mění postavu v symbol člověka vystaveného strachu, násilí nebo nesmyslnosti. V biblických námětech nepodává tradiční zbožný výklad; soustřeďuje se na zradu, pochybnost a psychologii viny.

Význam a recepce

Před první světovou válkou patřil k nejpřekládanějším ruským autorům. Jeho dramata ovlivnila evropské expresionistické divadlo, po revoluci však byl v sovětském prostředí hodnocen rozporně. Dnes je čten jako autor mezi symbolismem, naturalismem a expresionismem.

Vztah k Moderní revui

Vztah je recepční a překladový. Andrejev představoval novou ruskou literaturu odlišnou od klasického realistického románu: nervní, groteskní a metafyzicky znepokojivou. Jeho česká recepce probíhala prostřednictvím časopisů a knižních edic blízkých modernistickému prostředí. Samotný rejstřík však nestačí k určení konkrétního příspěvku v Moderní revui.